Hele vole, kde mam káru?

9. října 2017 v 15:20 | Spacio
Po neúspěšném studiu jsem se vrátil z Prahy a ihned si našel práci. Jezdil jsem první dny autobusem. S mamkou po ránu, to bylo za trest. Já se probíral až po několika hodinách, ale ona chtěla komunikovat snad hned, jak jsem rozlepil oči. Byly z toho pravidelné ranní hádky. "Nemluv na mě po ránu" versus "Proč jsi tak nepříjemnej, nebuď drzej". Mamka měla čerstvě řidičák a zanedlouho koupila škodovku 120. Tím postupně hádky ustaly, protože jsme museli řešit, jak se dostat do práce. Škodovka totiž byla hrozně náladová. Nechtěla startovat, když už se rozjela, chcípla někde na cestě, nejlépe na křižovatce. Taky se jí určitě uplně nezamlouvalo projet vždy několik kilometrů rovného úseku na dvojku.
"Prosim tě zařaď si tam aspoň tu trojku!", snažil jsem se přeřvat motor.
"Vždyť je to zbytečný. Za chvíli bych stejně musela podřazovat zpátky." Do toho nadávala na všechny řidiče okolo sebe. Mamky řidičské začátky byly adrenalinové, životu nebezpečné a nezapomenutelné.
Raději jsem si rychle pořídil vlastní auto. Nejdříve v lednu Opel Kadet. Dvoulitr GSI, při rozjezdu jsem trhal asfalt. Koupil jsem ho v autobazaru Lukač v Bílině. Nadšení ustalo při přepisu, kdy jsem na technické zjistil, že je číslo motoru přebouchlé. Autobazar se mnou nekomunikoval, za pár dní byl zavřený a majitel ve vězení. Samozřejmě ne kvůli mému číslu motoru, to bych si moc fandil.
Po třech měsících jsem se chtěl auta zbavit. Sice se mi povedlo zlegalizovat ho, ale jezdil jsem jen týden po výplatě, zbytek opět busem nebo s mamkou. Potvora Oplik žral 16litrů na sto. Protože se mi štěstí vždy jen nevyhýbalo, povedlo se mi ho nakojnec prodat za stejnou cenu, jako jsem ho koupil. Ségry klukovi, policajtoviu Pepovi. Ten ho po týdnu v Praze roztřelil a auto bylo na odpis.
Rozhodil jsem sítě s požadavkemna nové auto. Ozval se můj dlouholetý kamarád, s kterým jsme ještě před pát lety chlastlai a kradli na tržnici nebo po sklepech. Proto jsem z počátku nevěřil, že za tím není nějaká levárna. Naštěstí vše proběhlo v pořádku a já měl oproti Opliku rachotinu, za to moje nejmilovanější auto ever!
Červený Seat Ibiza 1.5 porshe systém, z roku 1991. S tímhle autem neměl nikdo šanci předjet mě! Občas tedy jo, ale to protože se mi zrovna nechtělo někoho ztrapňovat.
O tohle žihadlo jsem přišel, když jsem opět někomu naletěl.
Do CHPS se občas někdo zastavil neofiko a domluvil si s námi vyřezání něčeho z nějakých zbytků materiálu. Přesně tak přišel i pan s kozibradkou Pavel Dolejška. Dělal hodně do tunningu a nerezové plameny, lebky a nápisy jeho značky Maxipervers vždycky na ruku dobře zaplatil. Ukazoval mi vytuněnýho mini Coopera, který se mu fakt povwedl a s kterým budil vždy veliký pozdvyžení. Po nerez doplňkách ode mě už to bylo dokonalý.
"Koukám mlaďas, jakou ty jezdíš rachotinou. Půjč mi to auto na týden, co budeš na dovolený. Vytunim ti ho k nepoznání! Vybrousim všechen rez, vykytuju, dám ti tam světla z bavoráku, stěrač z meďáku, novej lak...No a ty mi za to jenom zase nařežeš nějaký věcičky, co?"
No kdo by odolal? Snad jen Smajlice, která mě kupodivu intuitivně varovala.
Po návratu z dovolené to bylo každý den, každý týden, stejný.
"Hele makáme na tom, ale teď potřebuju nutně vyříznout tohle a tohle...".
Do jeho doupěte jsem se nechával vozit kamarády obden. V areálu bývalého mosteckého pivovaru měl velký prostor s několika dílnama, všude kolem pochybní ostří týpci. Všichni mu makali na jeho autech. Jenom můj seátek...rozebrán bez kol na špalcích, týden co týden ve stejném stavu.
"Sedni a ubal si špeka. A hlavně nevyšiluj! Tenhle tejden máme v plánu dělat na tvym. Ale pozor. Potřebuju do zejtřka ještě..."
Seděl jsem tam vždycky zhulenej jak paprika a popravdě se mi tam líbilo. Nejpodivnější individua, kdy mi předváděli svoje výtvory a mezi tím jsme hulili kvalitní ganju. Oni do toho ještě šňupali perník, ale v tu dobu mě sníh ještě míjel.
Vždycky jsem tam vyrážel s odhodláním, jak ho tentokrát seřvu a nenechám se oblbout. A vždycky mě oblbnul.
Když uiž to ale trvalo dva měsíce, kdy jsem si spočítal, že bych měl za ty melouchy už snad i seata novýho, stopnul jsem alespoň kšefty. Netrvalo dlouho a už mi volal:
"No kámo, tak si pro to můžeš přijet, konečně odjedeš!"
Když jsem dorazil, bylo jasný, že něco není v pořádku. Můj červeňák stále podepírán špalky. Kousek od něj nějaký šedý seat. Ještě v horším stavu, jen na svých kolech. To, že na původním autě byly elektrony a tahle šunka měla normální rezavé disky, to byl asi nejmenší problém.
"Tohle neni moje auto."
"Teď už jo. Ty vole s tim tvym šuntem už se nedalo nic dělat. Málem jsme na tom ruce nechali! Můžeš mi poděkovat, sehnal jsem ti z dojču nový!"
"Nový??? Vždyť je to uplnej křáp!"
"Ty vole ty seš fakt nevděčnej parchant! Poď, ubalíme. Mám čersvý zboží."
" Jako fakt neubalíme! Víš co, dej mi do původního stavu moje auto!"
"No to už nepude kámo. Tohle šedý už je legálně tvoje, na tvůj velkej techničák."
"No to asi těžko, bych musel vyběhat. A můj techničák mám doma."
"Ty už si jen vyběhej změnu barvy, číslo karoserie je v pořádku, čum."
Otevřel kapotu a já myslel, že to se mnou švihne. Ten debil (nebo spíš jeden z jeho poskoků) normálně vyříznul z mého auta obdélník s VIN číslem a navařil ho do šunky z Německa!
"Ty kreténe, si mi normálně udělal nelegální káru!"
"Nelegální? Co to meleš? Ten svár je prověřenej, policajti ho nemůžou ani ultrazvukem najít!"
Prohlížel jsem si červenou destičku s číslem, ohraničenou asi centimetr vysokou housenkou. Nevěděl jsem co říct. Mával na mě klíčkama a důrazně žádal, abych už vypadnul.
Odjel jsem za deště a když jsem začal stírat zadní okýnko, slyšel jsem jen skřípání a stěrač nikde. Byl namontovaný o 90°, takže místo stíráníé okénka seškrábal lak na kufru. Volant také nasazený asi o 45° špatně, takže při rovné jízdě jsem se nemohl zbavit pocitu, že zatáčím.
Hned jsem zkontaktoval známého policajta.
"Jo hochu, Perníkovej dědek...s tim sou za jedno Mostecký policajti, na to se vyser. Prostě tě vojebal a teď všechno zapře."
Seátka jsem prodal bez papírů za 5000kč, na nádradní díly.
Auto jsem ale nutně potřeboval, jenže jsem byl bez peněz. Půjček jsem se ale nikdy nebál. Co jsem se objevil na vejšce, desítka kontokodentu zmizela během pár měsíců. I přes snahu dorovnat to brigádama jsem dluh ještě prohloubil. Cigára, tráva. Asi největší výdaje.
Tak jsem si půjčil 120 táců a koupil jsem si z Německa dotáhnutýho Megánka, 97.ročník. Jeho bílá barva, jako by napovídala, skrz jaký sračky se budu brzy brodit.
Bílý Megánek mi posloužil asi 10 let. Živej a divokej, jako jeho páníček. Až do 2.12.2012, kdy jsem vlítl do hromadné havárie a auto skončilo na vrakovišti. Vzhledem k jedné ztrátě života a dalších letech běhání po soudech, šlo jen o trátu auta. Ale o tom jindy.
Následovaly dva roky s Lagunou od Smajlice a pak už jen trapně služební auta. Díky za ně!
 

Exot

3. října 2017 v 21:53 | Spacio
Když se z nás vyvalí dítě,
co povalí tě a potom sní tě.
Zkus s nám hrát, hned to vzdát, co má brát- dětský pláč.
Tak se mrač, co seš zač? Zatykač, ten prozradí tě.
Na co máš, když se vzdáš? Nemáš zač, proud utopí tě.
A co pak? Zakopat? Zaklepat, rozpárat nitě.
Ďábel prý poprosí za dítě pro štěstí.
Zaplatí, uletí hbytě.
Proč se zdáš, že seš náš, když nemáš potřebu sletět?
Lítáš výš, kde uvidíš....jak se ničíš, že nemáš síť a nemáš nic, kde jsi jen ty!
Jenom jhá, co má to rád, kdo ví jak dát...všeho se vzdát.
A přesto strašně mám tě rád!
Tak nabídni svý závaží. "On ničeho si neváží!".
Ukaž mi to pobřeží, místo kde už nesněží. Kde tráva nikdy nerostla. Energie ve mě zbytá, procitá a už mě chytá.
Co jsem to zas za exota???

Haluze

3. října 2017 v 21:53 | Spacio
Psáno v CHPS kolem roku 2001, na noční, naprosto zhulen...
Sedim,hledim…hledim si svýho. Svýho života. Sedim,spíš čumim….písmena tvořim. Rýmy pak znetvořim.
Rýmy a angíny,všude jsou bacili,
Jednoho anglána v podchodě bacili.
Cítím jak zase básně svý netvořim,
Ucítím když tužku do ruky zabořim?
Všechno je jedno a jedno je míň jak dvě.
A já chci víc…zvednout se ze země po každym padnutí..
Bude dost síly?
V poměru ke kapce ze vzduchu síry,
Se špetkou falešně upřímný víry,
Budu se zvadat,dokud mě do temnot nesmetou vesmírné víry.
Holandské sýry a holandské mlýny…
Holandské dřeváky,holandský nábytek.
Holandsko od všeho pro svět má přebytek.
Co je mi po nich.
I holandský mnich,před dívkou zjih.
Co bylo dál,to už je s hvězdičkou,
Celou noc prorejdil s holandskou kurvičkou.
Předtím však praštil jí dřevěnou paličkou.
Je to jen kec.
Vždycky se při pití turecký (!) kávy pokecam.
Kdo mě zná ví,že se jen těžko změnim.
Nanejvejš témata za eura směnim.
To však jde jen když sním…a já to umim!
Většinou když s tužkou u stolu sedim…a hledim…a dál už to znáš.
Tak jako mě?
Poznáš mě po hmatu v úplný tmě?
Poznáš mě po hlase v úplnym tichu?
Poznáš mě po chuti,když dám ti větu?
Větu však zničenou nárazem větru.
Už je mi vedro,v tom strašnym svetru.
Musím to ze sebe co nejdřív shodit,
Kdo ví kdy nahota bude se hodit.
Musím to ze sebe co nejdřív dostat,
Když nevím kdy s psaním haluzí přestat
Snad malá přestávka něco mi napoví.
O klidu?O spánku? Kdo ví…
možná i moje tvoření podpoří.
Papír,ten zapálím…myšlenky neshoří!
A když mé vlastní já náhodou ochoří,
Potom to nevlastní pěst do tmy zaboří.
Vytáhne z nicoty ďáblovu hlavu,
Která se ve světle přemění v pannu.
Mořskou či jezerní,jedno je jistý…
mozek v mém vlastním já bude zas čistý!
Ručičky hodinek,mění se v nohy,
S těžkejma botama drtí mý vlohy.
Proto čas neletí,zatím jen dupe.
Přitom mě se smíchem jak tabák šňupe.
 


Slovenská éra

13. srpna 2017 v 21:28 | Spacio
Na úvod: Pokusil jsem se o dabing slovenštiny. No asi ne zrovna zdařile. Tak sorry Slováci J
Stal jsem se součástí slovenské bandy hipíků. To není pojmenování hanlivý! S Martynou a její kamarádkou Julkou jsme prošli několika pražskými byty, vždy ještě s několika lidmi, jejichž jména, ani tváře, už si nikdy nevybavím. Máma se ségrou z mé nové přítelkyně zase tak nadšeny nebyly… Přivezl jsem Martynu na víkend do Chomutova, abych jí představil.
"Vždyť v těch dredech musí mít brouky! A co to nosíš za vytahaný oblečení? Běž k holiči, musíš se nechat ostříhat. Vždyť jsi jak trhan! Ta holka na tebe nemá dobrý vliv!"
Ale já byl šťastnej. Zamilovanej, denně zhulenej.
"Odvezem si mami do Prahy tu přenosnou televizi, jo?"
"No hlavně ať se s ní nic nestane!"
"Co by se s ní jako mělo asi stát???"
Odjeli jsme zpět do Prahy. Bylo léto, prázdniny. Martyna si udělala rok po střední volno, než nastoupila do Košic na vejšku. A tak si zajela do Čech přivydělat si, jako pokladní. Přivydělat si? Oba jsme dělali pokladní a nikdy v životě jsem neměl hlouběji do kapsy. Měli jsme hlad, na cigarety nebylo, tak jsme balili tabák do dutinek. Nejčastější jídlo byly těstoviny za 5Kč s kečupem. Začali jsme tedy využívat našeho výsostního postavení "pokladní".
Finta byla jednoduchá. Seděl jsem na kase a Martyna s Julkou přijeli s košem nákupu. Já načetl jen něco a to nejdražší jsem prohodil se zakrytým čárovým kódem. Takové nájezdy se stávali čím dál častějšími a holky byly nákup od nákupu drzejší. Naposledy dorazili s fakt přetékajícím košem a skrz zuby procedily: "Máme iba 100kč, snaž sa chrobáčik."
Polilo mě horko…nešlo jen prohazovat věci skrz kasu. Sem tam jsem se snažil dabovat pípnutí kasy, ale nemohl jsem doladit tóninu. Tak jsem nějaké věci nervózně prohlížel, jako že nemají kód. V takovém případě se kód doťukává ručně. Já klepal do kasy věci jako - Lahůdky = 0,10Kč. Pečivo = 1kč…a podobně. Vždy to alespoň píplo. Jenomže jsem se jednou nervozitou překlikl a zaúčtoval jsem něco, z čeho místo haléřů vylezlo 1000kč. To byl malér. Holky měly kilo a já bych to musel na konci směny doplatit. A nebylo z čeho. Nebyla jiná možnost, než zavolat hlavní pokladní pro vymazání poslední položky.
"Co potřebuješ?"
"Jen prosím vymazat poslední položku, nic víc.", koktal jsem ze sebe, celej upocenej.
"A co to tam teda jako je?"
"No já tam něco spletl a pak jsem to chtěl doopravit, že tam načtu jako něco jiného a tam jsem se taky ukliknul…"
"…lahůdky 0,10kč…několikrát pečivo 0,50kč…Co to jako má bejt??? Holky, ukažte, co to máte v tom košíku? Co má tohle znamenat???".
Holky byly kupodivu zhulený, tak jim to zase tak strašnej průser nepřišel. Nechaly tam košík, něco zamumlaly a zmizely. V Delvitách jsem dosloužil.
Celý rok 2000 jsem si žil konečně v pohodě. Fakt se mi ten život líbil. Otevřít oči, sáhnout po ubalený cigaretě nebo jointu, pak teprve zjišťovat, co je za den, co se v noci dělo, co bude dnes? Žádný dlouhodobý plány.
A pak musela Martyna zpět na Slovensko, do školy.
"Nic se neděje. Najdu si rychle práci, abych měl prachy, a budu za tebou jezdit!", sliboval jsem.
Televizi jsem nechal zapůjčenou týpkům, s kterými jsme zrovna přebývali.
"Oni s ní nič neurobí, neboj sa!"
Asi za 3 roky jsem si na tu větu vzpomněl, když jsem po ní pátral po celé Praze. Nakonec jsem ji ale našedl! Ve sklepě domu, kde se válelo několik bezdomovců. A mezi nimi mámy televize. Total na sračky.
"Vravili nám, že si pro ní jednou prijde akýsi čehůn."

Každopádně jsem se vrátil z Prahy do Chomutova v listopadu 2000 a nastoupil do svého prvního zaměstnání. Jako programátor nově tvořeného laserového pracoviště. Sešlo se nás tam pár mladejch hejsků s Hanzem, jako mistrem divize. Na 6 let moje druhá rodina.
Lidi se tam za tu dobu plus mínus prostřídali, ale Hanz byl na 6 let můj parťák do života.
Básnil jsem mu denně o své slovenské lásce, i když už jsem několik měsíců koketoval se Smajlicí. Malou 16ti letou blondýnkou, kterou jsem znal díky internetové kavárně.
Bydlel jsem u mamky, ségra v Ústí na vejšce. I když už jsem začal vydělávat, musel jsem splácet 10 tisíc dluh na kartě, které se mi podařilo během roku v Praze odčerpat. Zbytek sotva stačil na tabák a trávu.
Přišel prosinec a já se chystal na Silvestra v Košicích. Nakoupil jsem dutinky, tabák, několik gripů trávy. Poslední peníze zbyly na rohlíky se salámem a jízdenku na vlak.
Až na hranice se Slovenskem ubíhala cesta v pohodě. Seděl jsem v kupé a plnil jednu dutinku za druhou, až se z baličky kouřilo. Párkrát jsem ubalil jointa, aby byla cesta zajímavější. A taky že byla. Na hranicích českých pohoda. K půlnoci jsme se doploužili na hranice slovenský. A tam už byli policajti důležitější.
"Máte neplatný cestovní doklad!"
V tu dobu jsem už na Slovensko cestovní pas nepotřeboval, stačila občanka.
"Co bych neměl mít v pořádku? Občanka je platná."
"Jo, ale máte odrbaný růžek, vystupte si!"
Nevěřil jsem vlastním uším. Pořád jsem si říkal, že je to v pohodě. Že je zamindrákovanej a jen si honí triko, ego, uniformu, nebo co já vím co…
Jenže když mě za svitu hvězd dovedl do nějaké jejich boudy a předal mě kolegovi se stejným názorem, už mi do smíchu nebylo.
"No jo, jakmile pojede nejbližší vlak do Čech, musíš se vrátit. Občanku ti vrátím, až odjede tenhle vlak."
Využil jsem situace, že je tam sám a ostatní kolegové se psy procházejí vlak.
Zahrál jsem na city a povyprávěl, jak jsem koupil lístek na vlak za poslední peníze na cestu za svojí láskou, se kterou jsme se měsíc neviděli a chtěli jsme spolu prožít Nový rok, bůhví kdy našetřím na další lístek…
"No dobře, dobře. Hele tady máš tu občanku. Řeknu, že si šel na stopa. Musíš si bejt jistej, že tě nikdo z nich neuvidí! Když se ti to povede, naskoč do vlaku, ale musíš se schovat na záchod! Minimálně dva kolegové ještě pojedou několik zastávek tím vlakem, tak nevylejzej."
Málem jsem mu zulíbal ruce a vydal jsem se mimo dosah lamp obhlédnout situaci. Jedna uniforma se psem pořád stála ve dveřích a zalezl těsně před odjezdem. Musel jsem zasprintovat, abych stihl naskočit, než se vlak rozjel. Bylo to těsně, ale stihl jsem to. Hned jsem zapadl na záchod a zamkl se tam. Vylezl jsem skoro až v Košicích. Po cestě jsem několikrát měnil hlas držíc kliku: "Je obsazeno!". No a dorazil jsem.


Návštěva Slovenska byla hektická. Byl to můj druhý Silvestr, co jsem nepil a měl jsem šílenou, ale šílenou chuť chlastat! Naštěstí byl k mání hodně kvalitní skunk a já hulil jedno brko za druhým. Další dny jsme odjeli do Vrbova na představení rodičům a v neděli samozřejmě s rodiči navštívit kostel. Byl jsem v kostele poprvé, tak mě Martyny rodiče málem probodli pohledem, když jsem si u v chodu v umyvadle umyl ruce a opláchl si obličej. Nikdo mi neřekl, že je to nějaká ta jejich svěcená voda. No tak jsem teď víc posvěcenej, no. Další ostuda byla, když jsem odmítl dát příspěvek nějakému klukovi v hábitu s kasičkou.
"Já ti dám na opravu střechy, prochlastat to chceš!" No nejlepší dojem jsem asi neudělal.
Loučení bylo smutný a dojemný. Se slibem, že to nějak vyřešíme. Že budu chodit na přesčasy a minimálně jednou měsíčně na Slovensko přijedu…
Jenže po návratu jsem den co den po práci seděl zhulenej v Jitřence a poslouchal Hanze: "Si děláš prdel? Vždyť je to blbost! Ser na ní vole, nějaká čobolačka!"
No a jak jsem psal, hrozně se mi líbila jedna modrooká, pořád usmívající, zubiska cenící blondýnka. A když jsem se k ní v Lucerně na diskotéce při ploužáku přitiskl a začali jsme se líbat, bylo rozhodnuto. Chci Smajlici!
Shromáždil jsem tedy pár drobných a odvahu. Zhulil jsem se a zavolal jsem Martyně. Protože jsem byl zhulenej moc, řekl jsem si, že to musím říct jasně a stručně, abych se nezakoktal a nezamotal se do toho. Jenže Martyna vyhrkla první.
Něco na mě hrozně zvesela začala do telefonu povykovat, ale já se soustředil jen na svojí větu…
"Martyna, pevně jsem se rozhod, že to takhle nejde, musíme se rozejít! To nemá cenu, takhle na dálku!"
"Viktor, kocůrik! Čo to vraviš? Však ti právě oznamujem, vykašlala som sa na vejšku a prijedu za tebou! Nemožem bez teba žít!"
Já z toho byl hrozně zmatenej a asi jsem tu informaci pořádně nepobral.
"Je mi to líto, bylo to hezký, ale je konec…", a konec. Došel kredit a já víc drobných neměl. Koukal jsem na sluchátko a opakoval si v hlavě, co mi to právě říkala.
"Asi to jen zkoušela, ale snad to pochopila. Jak jsem si řekl. Je konec."
A takhle chladně jsem celou slovenskou éru utnul.

S Martynou jsem se po letech několikrát setkal. Prý se kvůli mně pokusila zabít. Věřím, jí. Milovala mě a já byl sobec. Jenže kdybych to neudělal, nebyl bych teď i po 16ti letech šťastnej, se svojí modrookou blondýnkou, s krásným úsměvem.

Od chlastu k trávě

22. dubna 2017 v 18:25


No dobře. Tož si to trochu zrekapitulujeme, jo? Super akční dětství poznamenané fotrem lotrem. Ve dvanácti seznámení s chlastem. Od 14ti do 18ti prochlastání k závislosti a k titulu "Mistr Alcoholicus".
Hele to jako, že jsem prochlastal pubertu, co? Chlastající dítě, co prochlastal jak vstup do puberty, tak vstup do dospělosti. No dobře já, co mi všechno při psaní pamětí ještě nedojde.

Ouky, tak dál…
Pár měsíců po začátku studia na ČVUT v Praze začínám ambulantní léčbu. Ze dne na den abstinentem. Vlastně přesněji abstinujícím alkoholikem.

No a jak jste z útržků mého tehdejšího deníčku a z mé tvorby temné poezie v předchozích kapitolách mohli postřehnout, nebylo mi zrovna do skoku. Snad by se i dalo říct, depresí jsem se zatím nezbavil.

Deprese. Nejdřív z chlastu, potom z touhy po chlastu, později z pervitinu…

Ale nebudeme předbíhat. Vždyť i když to tak nevypadá, jsme teď v roce 2000 a světe div se, blýská se na lepší časy! No, časy. Na lepších pár let.

Marihuana. Travička zelená, bylo moje potěšení! Ať si kdo chce co chce říká, tráva mě z depresí na několik let dostala a připravila mi období radosti, zážitků a zábavy. No dobře. Bez trávy bych se nedostal k pervitinu a průserům na něj navázaným. Ale teď se uvolněme, natáhněme do plic dobrou náladu, nechme koutky úst roztáhnout od ucha k uchu, a dopřejme si konečně pár kapitolek radostných.

Jak jsem se k trávě dostal? Dneska by se mi každej školák vysmál, že jsem nezahulil už na základce. Ale nezapomeňte na dvě důležité věci. Za prvé, dnes je jiná doba (už někdy byla nějaká "stejná doba"?). No a za druhé, měl jsem svůj milovanej alkohol, s kterým jsem se přátelil na plný úvazek i s přesčasy.
Takže se tak trápím v Praze, prožívám si denní absťáky, nepohody z nedostatku peněz, z nedostatku zkoušek pro postup do druhého ročníku, z nedostatku sexu a vlastně i citu.
Lítám si po brigádách, většinou jako pokladní v Delvitách. V těch jsem si zároveň přivydělával chytáním zlodějů. Za každého zloděje jsem si mohl vzít nákup v hodnotě 100kč! Což byla pecka, když jsem jinak dělal za 40kč na hodinu. Na kolej se mi v té době přistěhoval novej spolubydlící, Hlad. Znáte to, na cigára jsem měl vždycky. Na jídlo už nezbývalo.

Jako pokladní jsem měl oči na šťopkách a při pípání nákupů jsem vyhlížel čórkaře. A musím se pochlubit, snad každý den jsem od kasy za někým vyběhl a chytil ho.
Jednou jsem skočil týpkovi po krku až venku před obchodem a držel ho na zemi v kravatě. Jenže přiběhl jeho komplic a začal mi kopat do hlavy, abych ho pustil. Bránit jsem se nemohl, protože jsem se rozhodl, že ho prostě nepustím. Zpevnil jsem snad i lalůčky na uších, abych odolal, a křičel jsem na přihlížející lidi, ať zavolají ochranku.
"Tak proč toho pána nepustíte?", ptal se jeden pán se zájmem.
"Já jsem pokladní z Delvity, tohle je zloděj, sem ho chytil. Zavolejte kurva tu ochranku, nebo mi pomožte!"
"Aha, tak to je jiná. Já jsem totiž ochranka. Dobrá práce kluku."
Jak to uslyšel zloděj fotbalista, přestal mi čutat do makovice a dal se sprintem na útěk.
"No tak to je fajn, že jste tak rychle vyhodnotil situaci!", řekl jsem a sakrasmus ze mě stříkal společně s krví.
"No to se omlouvám, sem tě tu jako pokladního ještě neviděl. Už ho ale pusť, já si ho odvedu dozadu a počkám na policii. Běž se dát do kupy, vypadáš hrozně."
Pyšně si odváděl zloděje a já se šel nahlásit hlavní pokladní.
"No ty vypadáš! Stálo ti to za to? Tenhle tady krade běžně. Minule dal jedný pokladní pěstí. No hele, vezmi si odměnu, trochu se ošetři a běž na kasu, tvoří se fronty."
Neodolal jsem a vybral si tlačenku, cibuli, ocet a chleba.
Jak jsem seděl za kasou, skrz nateklý škvíry jsem zahléhl, jak do obchodu vtrhlo asi 6 cigánů, mezi nimi i ten fotbalista. S tyčemi, boxery a dalšími hračkami, se vydali osvobodit kumpána ze zamčený místnosti. V tu chvíli jsem byl za kasou ještě menší, než jsem normálně.
Vše během pár minut zachránily houkačky policie. Na odvoz domu večer Delvita objednala pár taxi odvozů. Na mě samozřejmě místo nezbylo, tak jsem musel z Barrandova metrem. Naštěstí už bez komplikací.

Proč jsem se ale rozepisoval o Delvitě? Tahle brigáda pro mě byla osudová.

Už nevím, v jaké z 22 Delvit to tenkrát bylo. Ale určitě jsem byl v této pobočce poprvé. Vedle na kase seděla dredatá Slovenka.
"Prepáč, nevieš aký kód je toto pečivo?" Kódy jsem znal nazpaměť, tak jsem se každou chvíli otáčel a sázel jedno číslo za druhým.
Po šichtě jsme se sešli před Delvitou. Sedli jsme si na obrubník a kecali. Martyna zatím vytáhla papírky a grip s hulenim.
Ubalila zkušeně ukázkovýho jointa.
"Dáš si so mnou, hej?"
"No jasně. Ale ještě jsem nikdy nehulil."
"Ty kokšo, to kecáš! Neboj sa, to nič zlé nerobí."
Poradila, jak potáhnout, podržet co nejdéle, vydechnout…pohoda už přišla sama. Za chvilku jsem měl místo pusy rohlík a bylo mi krásně! Po dlouhé době (nebo poprvé v životě?) tak svobodnej, šťastnej!
Doprovodil jsem jí na metro a jel s ní až na Dejvice. Tam jsme se dál bavili, řehtali, líbali.
"Metro už nejezdí, asi budu muset na Strahov pěšky."
Nemusel jsem. Doprovodil jsem jí až do bytu, kde bydlela s tlupou dalších Slováků. Bylo mi fakt fajn. Malá garsonka, v ní asi deset čoboláků. Do toho další jointy, spousta hluku, já vytlemenej na židli. Vůbec jsem nechápal, co se kolem mě děje. Pochopil jsem ale, že se do mě jeden frajer naváží. Dělalo mi problém rozumět, o co přesně jde. Přeci jen jsem slyšel slovenštinu po hodně dlouhý době. Navíc zhulenej jak paprika.
"Chce přes hubu, nebo co se děje?"
"Ale nie, nedělej nepohodu. To je moj frajer, vieš? Ale už nieje!".
Takový vysvětlení mi vyhovovalo, protože jsem byl ve stavu takový pohody, že jsem si neuměl představit, jak se s někým peru.
Martyna na sebe s frajerem ale pokřikovala tak dlouho, dokud se frajer nezvedl a neotevřel okno.
"Vás mam všeci v piči!", a vyskočil.
Zavalila mě panika, jako snad nikdy před tím.
"Ty vole, co se to děje??? Děláte si prdel?"
Ale všichni se mi začali smát a já pochopil, že je byt v přízemí a okno se používalo jako druhé dveře.
Ten večer jsem poznal krásu marihuanového opojení, krásu svobodomyslných lidí, krásu života. Bylo to sice zatím jen na pár let, než jsem přesedlal na perník. Ale bylo to poprvé, kdy jsem chtěl žít. Za to jsem trávě, i bandě slováků, nesmírně vděčnej.
Nikdy jsem ještě nepolemizoval, jestli mi thc v životě víc dalo, nebo vzalo. Dodnes beru ganju jako pozitivní zkušenost a nic proti ní nemám. Naopak, jsem jednoznačný zastánce legalizace. Je to přírodní, nikdy jsem zhulenej nebyl agresivní. Za leta hulení mi odeznělo astma a alergie. Poznal jsem stavy blaženosti, štěstí. Začal jsem mít rád život, lidi a hlavně sebe! Poznal jsem spoustu kamarádů, zažil s nimi zážitky, o kterých se mi nesnilo. Můj život byl pestrobarevnej, naplněný. Každý den originální.
Ale co mínusy? Bez trávy bych nebyl denně na hraně zákona, kdy jsem mohl jít kdykoliv bručet za držení tvrdých drog, za dealování a další excesy. Neexperimentoval bych s dalšími drogami. Neuvízl bych v závislosti šňupání pervitinu. Nezadlužil bych se na dalších 10 let. Nepotkal bych hodně zlých lidí, feťáků. Nešlo by mi několikrát o život. Nepřivedl bych nejlepšího kamaráda k tvrdým drogám. Ten by se nezbláznil, snad bychom i nejlepšími kamarády zůstali. Nepřišla by znovu deprese, tentokrát z absťáků na perníku. Opět sebepoškozování, nenávist života, nenávist sebe samotnýho.

Hulení mě vytrhlo z depresí z chlastu, předvedlo mi krásných 5 let, a potom předhodilo mnohem větším sračkám. Bože jak jsem vděčnej okolnostem, že jsem se z těch všech shitů vyhrabal! Mám obrovskou pokoru k životu! Můj osud mě vláčel životem jak hadr na vytírání. A to přirovnání sedí. Pořád namočenej ve sračkách, nebo vyždímanej, smradlavej. Teď si 8 let ujíždím na realitě a střízlivosti. Ale to už zase moooc předbíhám. Zůstaňme zatím v době, kdy jsem v Praze, pár měsíců bez jediného loku alkoholu, vysral jsem se na školu, poznal jsem bandu svobodomyslných Slováků, a začal jsem éru hulení…

Krok do prázdna

26. března 2017 v 10:56 | Spacio
Stojím jen na kraji hluboké propasti,
život svůj dávno už strčil jsem do kapsy.
Oči mé upřeně sledují okolí,
jen malá chvilička, pak nic už mě neskolí.
Přemýšlím marně, jak zde jsem se ocitl,
až vzpomínkou na Tebe opět jsem procitl.
A už zas vzpomínám, chce se mi brečet,
jak pták jsem volný…tak mohu letět.
Pomalu přenáším váhu svou dopředu,
nikdy bych nevěřil, že to fakt dovedu.
Někdo by udělal jen rychlý skok,
já snažím se vychutnat poslední krok.
Na tvou tvář nádhernou lásko má vzpomínám,
při čemž tě zároveň upřímně proklínám.
Srdce mé buší jak obrovský zvonec,
nejspíš mu dochází, blíží se konec.
Nehty své zarývám urputně do dlaní,
teď už tvůj nezájem mé srdce nezraní.
Jak slepec bez hole nejistě kráčím vpřed,
za zlomek vteřiny nebude cesty zpět.
Ten zlomek vteřiny teď trvá věčnost,
ten malý krůček už vrátit nešlo.
Letím jak kámen, snad smrt mě uvítá,
před kalným zrakem tvůj úsměv se promítá.

Do ticha vkradl se křik a pak rána,
na tělo bezvládné snesla se vrána.
Nechápe, že člověk ve vzduchu nelítá,

že jen od bolesti takto se utíká.


Chladná a bez citu

26. března 2017 v 10:49 | Spacio
Chladná a bez citu

Nemůžu uvěřit, že jsi tak chladná,
chci zbavit tě pocitu, že láska je marná.
Otevři oči své, nauč se usmívat,
brýle vem růžové, začni si užívat.

Chci ti dát lásku svou, nauč se přijímat,
nauč se také o druhé se zajímat.
Hledej, co ztratilas, v duši tvé temné,
projevit city své není vždy snadné.

Nauč se rozpoznat, kdo tě má rád,
od toho, co s tebou chce jenom spát.
Štěstí své objevíš, až začneš svět milovat,
až přestaneš konečně touhám svým vzdorovat.

Nauč se vnímat, že růže jen nepíchá,
to myslí si pouze ten, kdo na ni se nedívá.
Dívej se na věci i z jiných pohledů
a neříkej bez zájmu: "Ne, já to nevedu…".

Nauč se odpouštět, každý z nás chybuje,
většinou sám sebe ve skrytu zrazuje.
Není nic horšího, než ztratit přítele,

jen proto, že zranil tvé srdce nechtěně.


Závěť III (rok 2000)

26. března 2017 v 10:45 | Spacio
Mé slzy na tvářích snad už tě přesvědčí,
že neplatí tvrzení: "Chlap nikdy nebrečí".
Každý má v životě svou slabou chvíli,
kdy touží žiletkou přeříznout žíly.

Ta chvíle zrovna teď i na mě přichází,
zkoumám, jak s žiletkou vlastně se zachází.
Doufám, že aspoň dnes na mě se nezlobíš,
jak strašně mám tě rád, za chvíli uvidíš.

Vím lásko, že už se nevrátíš zpět,
snad proto opouštím tenhle ten svět.
Zimou se klepu, kolem je pára,
myslím jen na chvíle, kdy na mě ses smála.

Život svůj krátký teď před sebou přemítám,
žít jej dál bez Tebe naposled odmítám.
Vodu jsem osolil poslední slzou,
doufám, že svatí mě do nebe svezou.

Z dívky mé něžné, stala se bestie,
mé rýhy v zápěstí už nikdo nesmyje.
Potichu usínám v kaluži krve,
smrt se mi do tváře upřímně směje.

Zapomeň na to, že se mnou jsi chodila,
že jsi mě zradila, vlastně i zabila.
Když umělas bez pláče nechat mě jít,
tak mě nech bez pláče v zemině hnít.

Ještě pár vteřin a skončí mé trápení,
směr toku krve již nikdo nezmění.
To, co jsem udělal, už nikdo nevrátí,
kdo za mou smrt mohl, ten na to doplatí.

Prsty mé žiletku do vody upouští,

takhle to vypadá, když někdo vás opouští.


Svědomí

18. března 2017 v 20:54 | Spacio
Svědomí

V hlavě se mi probudilo moje svědomí.
Hryže, tluče, napomíná. Copak o mně asi ví?
"Vždyť jsem hodnej jak beránek!", namlouvám si potají.
Svědomí však nevzdává se, nic nepromíjí.
"Tak copak jsem zas udělal", hraju, že nevím.

"Nevíš chlapče, nestydíš se? Já ti napovím!
Kašleš na svět, jak chudinka, pořád si jen stěžuješ!
Nejseš tady pro legraci, nezapomeň - STUDUJEŠ!"

Snad má pravdu - a možná ne. Snad se obhájim.
Beru všechny argumenty, útok zahájim:

"Tobě se to kecá, srabe! Vždyť o tom nic nevíš!
Pořád si jen děsně chytrý, v mý hlavě si hovíš!
Vylez někdy jako já, do reálnýho světa.
Všude špína, tamhle vražda, tady holka sjetá.
Potom už snad pochopíš, proč mě srdce bolí,
i malá ranka na duši se hrozně špatně hojí.
Proto stále naříkám, tenhle svět proklínám,
hledám lásku, trochu citu, jen deprese mívám.
Ty už mi nic nevyčítej a rychle se schovej!

Musím svojí duši chránit, bejt na svět pěkně drzej!"


Nicota

18. března 2017 v 20:51 | Spacio


Nicota (21.3.2000)

Už je zase tma a já sem pořád ve škole.
Neučim se….jenom ležim na stole….

Slyšim stále dokola: "Seš mladej, tak si užívej!".
Jak si mám ale užívat s mými starostmi?
Kde mám holku, kde mám prachy, je to život podivnej.
Sem tady sám, žádnej kámoš, jen 4 zdi, prázdný dny, prázdný kapsy, prázdná duše…

Kde mám holku, kde je kámoš, kde je moje rodina?
Moje duše v tomhle světě beznadějně umírá.

Prázdný kapsy, plný srdce, není však ho komu dát.
Každej hrabe, kde jen může, láska mizí v hlubinách.
Je mi z toho hodně smutno, když vidím kolem sebe svět,
Černobílý, plný špíny, už je ve mně opět hněv.

Kde je úsměv nenucený, slůvko vděku za pomoc?
Chybí něžné pohlazení, tvrdých pěstí je tu moc.
Vím, že s tím nic neudělám. Ztrácím všechnu naději,
jako jehlu v kupce sena, snad ji najdu později.

Do té doby budu tu sám, obklopený zlem.

A své srdce budu dávat bez rozdílu všem!!!

Samota

18. března 2017 v 20:49 | Spacio


Samota

Pozoruju zrcadlo,
a snad se mi chce smát,
tak se směju naplno,
samota je znát.

Povídám si sám se sebou,
já jedinej si rozumim,
lidi kolem mě neberou,
vtírat se jim neumim.

Samota je mrcha drzá,
je tu, já ji nepozval,
připadám si jako mrzák,
nevím, jak bych jí vyhnal.

A proto tu v tichu ležim,
se svou věrnou samotou,
přemýšlím, kam hlavu složim,
mý vlasy se nesnesou.

Hádají se na mý hlavě,
kterej z nich je nejdelší,
ostříhám je všechny hravě,

to už je snad umlčí!

Špinavá duše

18. března 2017 v 20:13 | Spacio
Špinavá duše

Další prázdná stránka, opět prázdná hlava.
Nikde žádná holka, která by mě brala.

Chaos na ulici, se rovná zmatku v hlavě,
všude plno lidí, z kterých je mi blbě.

Navázat tu kontakt, je marnost sama o sobě.
Do zrcadla koukat…vzal jsem si to osobně!

To radši budu drtit, pěstí svojí temnou duši,
která, ač má nyní navrch, svůj brzký konec tuší.

Ty zatím svým chováním, zdárně mi ji špiníš,
už brzy ji zachráním, ty i celý svět zmizíš.

Mám chuť na cigáro! Jenom párkrát potáhnout!
Těch chutí není zrovna málo, chci hodně špatně dopadnout…

To opět řekla temnota, někde v mojí hlavě,
ví, že moje samota, oddělá mě hravě.

JE TO SHIT! Zvedám se a du!
Sedět a čekat, když ani sám nevim na co???
FUCK ALL! Good bay moje zlato!!!

Tak proč mě neosloví, proč sedí vedle mě?
Na co teda čeká ona? Hmmm, na mě vážně ne…

Sedím tady už pár hodin, a mám vážně hlad.

Nevím za co jídlo koupím, účet mi dává mat…

Děravý život

18. března 2017 v 20:11 | Spacio
Děravý život

Co tu dělám?
Vždyť mám zde jenom trápení,
není nikdo kdo mě má rád,
kdo ten můj svět změní.

Chodím smutně matkou Prahou,
sem tam vrážím do lidí.
mám už svojí roli danou,
nikdo mě tu nevidí.

Pro všechny jsem jen hnusnej vzduch,
snad proto mě přehlíží.
Co jsem proved, ví jenom Bůh,
že se hajzl nestydí.

Co mám všechno ještě snášet?
Budou další útrapy?
Jsem už slabý, nechci prášek,
nechci žádný záplaty.

Nic z toho mi nepomůže,
začínám mít strach,
že budu pořád jenom dávat,
a už nikdy brát.

Copak žádám vážně hodně,
když chci lásku, v duši klid?
Tenhleten svět není pro mě,
kam mám ale jinam jít!!!

Snažím se být shovívavý,
brát holt věci, tak jak jsou.
Vždyť jsem sakra ještě mladý,
tak musím životem plout.

To, že je má loď děravá,
nesmí mě tak zajímat.
Vzít si hadr a pak hurá,
všechnu vodu vyždímat.

Nevím ale jakou dobu,
jsem to schopen vydržet.
Všude kolem mám už vodu,
snažím se dech zadržet.

Bože lidi! Vždyť se topim!
Nemám sílu, ani dech!
Víc škody už nenatropim…

Máte radost? Už jsem zdech!!!

Píva flaška, pro mě fraška

18. března 2017 v 20:09 | Spacio
Píva flaška, pro mě fraška

Každej pravej Čech, pije český pívo.
Každej člověk na Moravě místo píva víno.

A na každym kroku, slyšim stejnou sloku:
"Včera sem byl zase, sťatej jako prase!"

Vymykám se společnosti, když piju jenom kafe?

Každej kolem mě, má plnou hubu keců,
že jedno pívo jako každej pořádnej chlap snesu.

Podle vás sem slušňák, nebo spíš velká sračka…

je to pořád dokola, monotónní fraška.

Příběh alkoholika – Monolog

9. března 2017 v 23:49 | Spacio
Tak. Už utekl asi měsíc. Nebyl jsem snad před zkouškovým obdobím spokojenější? Dost věcí se změnilo. Bydlím na jinym pokoji, začíná se vyjasňovat jeden můj vztah… Ale stále hledám sám sebe!
Jsem naprosto jiný člověk, bohužel ještě nevím jaký. Dříve bylo vše naprosto jednodušší. Neříkám jednoduché, ale jednodušší určitě. Všechny problémy jsem uchlastal. Sice jen dočasně, ale bylo to super, odletět pryč. Od reality.
Zežrat se jak doga a vysrat se na okolní svět!


Jojo, teď musim životu čelit zcela střízlivej. Tváří v tvář jsem postaven před všechny nástrahy a problémy. A nikdo si nedokáže představit, jak moc mě to ničí!
Přišel jsem o spoustu kamarádů. Někteří mi dali jasně najevo, že tomu nerozumí: "Ty vole, taky sem furt nalitej. Vod toho tu sme, ne? Abychom chlastali!"
Jiní mi to odkejvali a co nejrychleji odbočili na jiný téma. A pak se mi v hospodě straní.
Zbyla i špetka chápavých lidí, co si o tom se mnou občas promluví, což mi fakt pomáhá a jsem jim za to nesmírně vděčnej!

A co že se to vlastně všechno stalo? Stále úspěšně abstinuju a cigáro už jsem taky nevzal tři měsíce do huby.
Dostal jsem jiný pokoj na druhym patře. Spolubydlící Saky je ve třeťáku na FELU. Je docela fajn. Ale občas mě festově sere! Je furt děsně chytrej a nesmírně rád poučuje. Navíc patří k těm, co nechápou problém alkoholismu. Bohužel jsem se mu musel svěřit. V hospodě je skoro pořád a nemohl překousnout to, že s nim nechci jít zachlastat. Řekl jsem mu důvod a stal se tak terčem posměchu a jeho narážek. Kolikrát už jsem měl chuť zařvat mu do ksichtu, ať už drží hubu! Ale snažim se udržet na pokoji pohodu.
Za co ho můžu pochválit, to je jeho počítač. Před pár měsíci jsem poznal, co je to internet a teď ho máme na pokoji! Takže těžká pohoda (tak proč nejsem v těžký pohodě???).
Ve škole jsem…

Pořád jenom rozepisuju věty a pak nevim, o čem jsem chtěl psát. O čem to chci psát teď? Opět o tom, jak mě všechno sere? Asi jo. Proč ne, když jsem na dně. OPĚT! A příčiny? Prachy (!)…spousta dalších faktorů, které se už nedají definovat jedním slovem. Strašná chuť napít se. A vlastně ještě škola.
Prachy. Jsem na kartě přes 3000 v mínusu. Kde je vzít? Brigády nejsou, a když nějaká je, nemám čas. Nebo na ní jdu, ale potom mám jak naschvál extrémně velký vedlejší výdaje.
Tak tu prostě ležim a čekám, až mi spadne zlatá hrouda do klína. Čekání mi zpříjemňuje hudba. Alespoň nějaký spojení s civilizací.


Měl bych někam vypadnout. Hm, ale kam??? Všichni někde v hospodě. V hlavě pusto stejně jako venku. Tohle je jarní počasí? Za oknem černobílý svět.
Ne, fakt mě nic nenapadá. Pořád tu ještě nikoho neznám. Raději být sám, než trpět společnost těch idiotů kolem.
A oni vlastně o mojí společnost ani nestojí…


A tohle byly poslední řádky, co jsem tenkrát v roce 2000 sepsal jako svůj deník "Příběh alkoholika"….

Příběh alkoholika - Brigádka

21. února 2017 v 16:42 | Spacio

Tak co teď? Za dvě hodiny mám bejt na brigádě. Dvanáct hodin na vrátnici Český televize. Tak to si ještě stihnu dojet na Strahov pro kafe. Budu ho potřebovat.

Dávám vařit vodu a běžím si dát sprchu. Teplá! Po dlouhý době zase teplá voda. Tak odsud mě jen tak někdo nedostaner. Potřeboval bych s někym pokecat. Leze na mě zas ta blbá nálada. Únava, smutek, je mi nanic. Vnímám vodu, která je nádherně vařicí. Všude je plno páry. Fakt super sauna.

Když se dostávám na pokoj, kafe už je studený. No co má bejt, hlavně že probere. Nervózně přehazuju telefon z jedný ruky do druhý. Mám zavolat tátovi, nemám zavolat tátovi. Druhá varianta vítězí při pohledu na hodinky. Tentokrát musím přijít včas. Jedu do Český televize a mám v hlavě nasazenýho brouka. Myslím jen na to, že bych zapadl do hospody a naklopil do sebe jedno orosený! Jenom jedno! Jasně, neexistuje jen jedno. Nesmím. Fakt už potřebuju s někým pokecat! Za půl hodiny budou levnější hovory, tak tátovi zavolám. Snad mě to do té doby nepřejde. Nepřejde??? Snad naopak, ne? Když jsme teď po letech zase v kontaktu, využívám ho, jako svého psychologa. Protože má stejnou zkušenost. Nějakých 20 let se nenapil? Jenomže on se o tom vůbec nechce bavit. Podpora vázne.

V metru se můj pohled zastavil na mladým páru. Sou do sebe zakouslí. Kdo na to má sakra koukat? Nejsem žádnej puritán, ale lidem bez partnerky (takže mně) to nahrává k zoufalství. Ale co zase blbnu. Jakmile mam holku, dělám to samý. Možná bejvam i horší.


Vystupuju na stanici Pražského povstání a rozhlížím se. Támhle je! Emblém Český telky je sice asi 400m daleko, ale září dost jasně. Vydávám se jeho směrem. Snad potkám někoho známýho.
Vcházím do obrovských dveří a na vrátnici se ptám na svého nadřízenýho.
"Tamhleten pán v uniformě."
Asi tak 25-ti letý přežvykující mladík ve vyžehlený uniformě se mě bez problémů ujal.
"Do hajzlu, to zas bude zkurvená šichta. V tamhletý zasraný skříni si najdi, co ti padne. Kalhoty, košili, kravatu, bundu. Doufám, že ti všechno bude. Jinak je to v prdeli."
Za tu chvilku mi stihl osvěžit ještě několik sprostých slov. Potom mě posílá do druhý budovy, kde dřepí u tří monitorů zase jinej týpek. Starší chlapík, vypadá na pohodáře, mi nabízí židli vedle sebe, hned naproti monitorům. Až teď si všímám, že jeden z monitorů nabízí jiný pohled, než na dveře do budovy. Jestli to náhodou není tím, že to není monitor, ale televize.

"Práce je jednoduchá. Kolem jedenáctý 23:00 obejdeš celej objekt, jestli někde nejsou otevřený dveře. Pak si dáme od jedný do pěti šlofíka."
Hm, to zní lákavě. Čumíme na zprávy. Bohužel si je nemůžu vychtunat. Pořád mele chytrý řeči o politice. Odhaduju ho na "Sládkovce".
"Sládek je možná šáhlej, ale měl pravdu. Nakopat cizince do prdele! Dělaj si tady, co chtěj!"
No jako bych to neříkal. Dostávám hlad. Ještě že jsem si vzal tu konzervu. Kruva drát! Nemám otvírák! I když se to rýmuje, náladu mi to nezvedá.
"Si zajdi dolu do baru."
Konečně rozumná věta.


Jedu výtahem o patru níž a vcházím do nóbl baru.
U stolečků sedí docela dost snobáků. Pozorně si je prohlížím, oni si prohlíží mě. No jasně, vždyť mám uniformu. O dvě čísla větší. Musej si myslet, že jdu z nějakýho komparzu pitomýho sitcomu.
Tý volé! Vidim dobře? Péťa Pejchar ze skupiny Chinaski! No bomba! Až půjdu otvírák vrátit, musim ho poprosit o autogram.
Házim plechovku na vařič a čekám, až se bude vařit. Přitom žmoulám v ruce umytej otvírák. Sakra, na co by se mi mohl podepsat? Mám tady jeden sešit v Výpočetky. Aspoň něco. Doufám, že tam ještě bude!
No jistě. Sedí furt na stejným místě a myslím, že má dost napito. Už chápu, proč mají ve znaku žárovku. Oči mu svítí festově. Zrovna jako dvě žárovky.
"Brej večer. Promiň, jestli votravuju. Moh by ses mi podepsat?", cpu mu pod ruce sešit s propiskou.
"No jasně. Hm, Výpočetka. Studentík. Tak mi ukaž kam."
Otvírám na první stranu a ukazuju na obal.
"Se podepíšu do rámečku."
Upjatě sleduju pohyb nejistý pravý ruky, která udává směr propisce. Do obdélníku začíná něco kreslit.
"Dělam hvězdu. Pěticípou. A víš proč?"
Nechápavě krčím rameny.
"Protože sem hvězda!"
Slyším dobře?!
"Budu kreslit hvězdy, protože sem prostě hvězda!"
"A neměl bys kreslit váš znak, žárovku?"
Nejspíš si nevšiml mýho zklamání z jeho hnusný arogance.
"Né, žárovka, hvězda sem!"
"Di do hajzlu ty hvězdo!" Imbecil namyšlenej!
Odcházím s autogramem, kterej pro mě právě ztratil hodnotu. Žeru vepřovou konzervu a vyprávím týpkovi, co se právě stalo.

"Cos čekal? Parchanti! Víš, kolik berou?", rozjíždí svojí žalobu na nespravedlivý svět.
Hm, takže z toho filmu v telce stejně nic nebude. Musim poslouchat jeho zážitky, doprovázený širokou škálou nadávek. Pokyvuju hlavou a uvědomuju si, že ho vůbec nevnímám.
Začíná mě bolet za krkem. Na jedný židli sedím a na druhý mám nohy, přede mnou televize, v ruce ovladač, na stolku kafe (studený). Takzvaná těžká pohoda. Co víc si může člověk přát? Snad ještě povolnou babu, teplý kafe… a pivo!!! Shit, nemyslet, nemyslet, nemyslet! Nepřemýšlet! Chtěl jsem říct jen povolnou babu a teplý kafe. Jo. Jenomže je 23:00 a já musím vyrazit na pochůzku. Venku je pěkná zima. A tma. Obcházím budovu a zapisuju, v kolika oknech se svítí. Ještě bych měl psát, v jakym patře, ale na to seru.
Rychle zalejzam dovnitř a vrhám se na kontrolu kanceláří.

Připadám si, jako v detektivce. V uniformě, procházím tmavý chodby a tahám za kliky.
Aby to bylo napínavější, nikde nerozsvicím. V hrobovým jsou slyšet jenom moje kroky a cvakání klik.
A hele, pod těmahle dveřmi prosvítá! Zatínám zuby a pěst, která se rázem mění v těžkou kovadlinu. Představuju si tam chlapa s punčochou na hlavě, co zrovna prohledává šuplíky. Nejspíš budu muset vyrazit dveře, protože se tam dostal oknem a bude zamčeno. To ale nejdřív musím vyzkoušet.

Fajn, ruka se opatrně blíží ke klice a hned jak ucítí ledový kov, trhá sebou. Dveře ani nestihli zavrzat, ani nebyly zamčený. A už stojím tváří v tvář… jen ustrašenýmu úředníčkovi v kulatých brýlích. Pobyt v budově ČT mi leze na mozek. Hovno akce.
Kouká na mě s otevřenou pusou a já v hlavě hledám vhodný slova vysvětlení.
"Ehm, běžná kontrola. V pořádku, pokračujte…"
Jé, tak řekni něco! No, nebudu ho dál strašit a radši vypadnu.


"Vstávej!!!"
"Co, cože?", koukám kolem sebe zmateně. Trošičku jsem usnul.
"Vole, de sem tvůj šéf. Jenom mu řekni, že všechno proběhlo v pořádku, a že si všechno zapsal. On je děsně blbej. Chápeš? Hlava vypatlaná."
No jasně, tak ho na mě pusťte.
"Brý ráno.", snažím se o zdvořilost.
"Nazdar. Tak co, zapsal si všechno?"
Moje odpověď zněla přesně podle instrukcí vrátnýho pohodáře.
Jemu to ale nedá a listuje v tlustým bloku. Když konečně najde stránku se včerejším datem, hází bichli (pro něj spíš Bibli) přede mě.
"Co to kurva je? Tohle si nevyplnil proč? Došla ti snad tužka?"
Blbečku, co ti na to mám asi odpovědět?
"Jo, došla mi tužka."
Můj klidnej hlas činí z blbečka osobu neklidnou. Bez odpovědi zmizel, i se svojí Biblí.

"Dobréj, nějaká brigádka by nebyla? Třeba zase do Český telky?"
"Do Český televize už vás posílat nikdy nemáme."

Jasně, vesmír funguje.

Příběh alkoholika - Nepochopen

19. února 2017 v 10:43 | Spacio

Přijíždím na kolej a přemýšlím, co udělám s prachama, který jsem si právě vyzvednul za několik brigád. No jasně. Ještě nemám zaplacený kolejný. Rovnou se můžu zeptat, jestli už se náhodou neuvolnil jinej pokoj. V suterénu mě to poslední dobou fakt sere. Co poslední dobou. Od začátku, co mě tam zavřeli.
Kolejbába dřepí u počítače a něco do něj píše. Tváří se při tom děsně důležitě.
"Brý den, sem přišel zaplatit za únor. A není prosim vás něco volnýho?"
"Bohužel, celý pokoj ne. Jenom jedno místo na 8.bloku."
Jenom?! To jsou slova, na která čekám celý čtyři měsíce! A pak že mám smůlu.
"Beru!"
Vzápětí dostávám haldu papírů. No jo, zase byrokracie. Lítám z jednoho bloku do druhýho, od jednich dveří k druhým. Co z toho dělaj takovou vědu? Ať mi daj klíčky a hotovo, ne?
Ve chvilce mrknu na hodinky. Cože?? (Kolikátý už dneska šok?). Ručičky se musely zbláznit. Fajn, začínám si zvykat, že nikam nepřijdu včas. Doktor Prokeš mě nejspíš zabije. Anebo zase vyrazí. No to raději to první.
Vystupuju na zastávce. Bohužel opět na špatný, dávám se do klusu. Je to spíš sprint, s minutovými přestávkami na vydejchání. Ještě tři minuty! Dorážím přesně. Doktůrek mě zve dál.
"Tak mi popište svou současnou situaci."
Na tváři mi vyskakuje úsměv. Utírám si pot z čela a spouštím. Stará ohraná písnička. Hrozně jsem zlobil, ale teď už jsem hodnej, bla bla bla…
"A co očekáváte od nás?", skočil mi do řeči doktůrek.
A co je tohle za blbou otázku?
Zachytil můj nechápavej pohled.
"Tady u nás je lůžkové oddělení. Takže pokud budete chtít…"
"Ne, ne. To určitě ne."
"Druhá možnost je takový léčebný program. Přes den budete s kolektivem plnit náš léčebný program a na večer budete chodit domu."
"Hm, tak to mi taky nevyhovuje."
Doktor vypadá nasraně. No tak potom je varianta třetí a poslední. Ambulantní léčba. Docházel byste v pravidelných intervalech na konzultace..."
"No, já nevim.", skáču mu do řeči. "A to je jako povinný? Já jenom, že třeba při zkouškovym období nemám dva tejdny školu. A nebudu jezdit kvůli jednomu dni do Prahy."
A teď už jsem ho ale vytočil.
"Podívejte se, pane Procházka! Dám vám takovou radu do života. Naši pacianti tomu říkají semafor. Když někdo mluví, máte červenou. Potom, když domluví, naskakuje vám oranžová. To je váš čas na přemýšlení, co řeknete. A teprve, až naskočí zelená, můžete začít hovořit."
Háj, ty si mi ale nějakej divnej, ne? Koukám, že tě ty Bohnice hodně poznamenaly. Až teď jsem pochopil, proč byl tak šíleně nasranej. Skočil jsem mu do řeči!
Hustil do mě ještě asi pět minut a já měl hubu od ucha k uchu. Byl fakt směšnej.
"Já už fakt nevim, o co vám de. Napadáte mě tady asi hodinu, kvůli takový malichernosti. Já myslel, že chceme něco vyřešit."
"Tak mi nemáte oponovat!"
Už jenom ztěžka zakrývám svůj smích a pohrdání. To ho ještě víc nasírá. Hází přede mě dvě adresy, kam bych měl docházet. S neupřímným poděkováním odcházím. Tak tady už mě neuvidí! Banda pitomců.

Příběh alkoholika – Psychočekárna

18. února 2017 v 10:41 | Spacio

Jak si teď asi budu moct stěžovat, když jedu zase pozdě? V ordinaci v Davídkově ulici na mě doktor nebude o nic víc milejší, než včera primář v Bohnicích.
Už sice sedím v tramvaji, ale ta asi těžko stihne ujet dvaceti minutovou trasu za tři minuty. I když se tváří, že to fakt dokáže. Sem jenom zvědavej, jakýmu důchodci se mě zase podaří vylákat ze sedačky. Tramvaji nejspíš docházejí síly. Jede čím dál pomaleji.

Kurva, to se ten chlap musí nade mnou pořád tak klimbat? Vždyť támhle je jedna sedačka volná! Navíc čumí jak buzerant.
"Kontrola jízdenek."
Cože? Buzerant a dělá revizora? Nemám na něj náladu. Vrážim do jeho hnusných pazour měsíční lítačku.
"Na známce nemáte rodné číslo! To bude pokuta!"
Zmrd jeden! Asi mě chce sbalit. Nejradši bych mu nakopal koule. Lide, kolem to očividně připadá zábavný. Mně už tolik ne.

" No jo, vidíte to. Uplně jsem v tom spěchu zapomněl. To se fakt omlouvám, ale je toho na mě poslední dobou moc."
"Dobře, já ti to dám za 30 korun, jinak bys to měl za dvě kila."
Asi se mu líbim, ale ruce mu za to líbat nebudu.
Do poradny Posluchačů vysokých škol přicházím s půlhodinovým zpožděním. V čekárně sedí nějací dva kolíci.
Sedám si na židli a beru ze stolu Mladý svět. Přemýšlím nad výmluvou. Sežere mi toho revizora? Třeba že mě jako nechtěl pustit. Kravina. Kde jsou ty doby, kdy jsem byl všude včas. Dokonce raději o pár minut dřív. Teprve v Praze jsem si zvyknul na pozdní příchody.

Vyšla sestra. " Tak vy můžete jít nahoru a vy pojďte dál."
Mě si nevšimla. Ozývat se nebudu. Sedám si tentokrát na místo, kde mě jenom těžko přehlídne. Hm, to ticho je fakt uklidňující. Není mi ale koukám dopřáno uklidnit se. Do čekárny vchází…To je snad sen! Nádherná brunetka, asi tak kolem 2Oti let. Dělám, jako že jí nevidím. Upřeně zírám do časáku a ona si sedá vedle mě! No paráda. Ještě to chce nápad, jak navázat kontakt. Zkouším zakřupat krkem. Nic. Jenom se poušklíbla. Je mi jí tak trochu líto. Taková pěkná holka a má taky problém s alkoholem. To by mě zajímalo, jaký měla důvody chlastat. Nešťastná láska? Těžko. S tou musí bejt každej chlap šťastnej. Rodinný problémy?
"Promiň, ale sestra ví, že jsi tady?"
Ha, oslovila mě!
"Nó, asi si mě nevšimla. Sem přišel pozdě, víš." Neodpověděla. Odebrala se k mikrofonu a ohlásila se. Hm, to sem měl asi taky. Pan doktor si pro slečnu došel osobně. No co, tak se taky ohlásím.
"Bla bla bla…", vymlouvám se do mikrofonu jak malej Jarda. Asi účinně. Za chvíli mě přijme.
Do dveří vchází další klientka. Tentokrát asi čtyřicetiletá ženská, ale poměrně zachovalá. Opět si sedá vedle mě. Ta problémy s mlčením nemá. Kecá o své rodině, zaměstnání, jak je toho na ní moc.
Sakra, vždyť ona nevydrží ani pět vteřin mlčet!

"Takžé, takžé….jakó…", že by jí docházela slova? Zase vedle. Tentokrát mi vypráví fakt zajímavej příběh o jejím synovi. Je blbej, propadl z češtiny, ona si zašla za učitelkou a dostal čtyřku. No ještě že už to vim! Jinak bych zase večer neusnul! Copak nemám svých problémů dost? Snažim se ignorovat jí.
Naštěstí jí do řeči skáče doktor Kalvach a osvobozuje mě z jejích spárů.
"Jdete poněkud pozdě."
Hezký přivítání. Ale jsem připravenej hájit se: "Já už tady byl od čtvrt. Jenomže sem se zapomněl ohlásit."
"Aha, tak to byla naše chyba. Posaďte se."
Cože? Teď nevim, jestli to myslel vážně, nebo ironicky. Raději nereaguju.
"Tak, jak se vám daří abstinovat?"
Nadešlel můj čas. Chlubím se, jak sem si na Silvestra bouchnul Rychlý špunty, že sem si nelok ani na svý narozeniny, nekouřim, cítím se mnohem líp. Jak po stránce psychické, tak fyzické. A on? Čumí! Přemejšlim, jestli vejrá na mýho jebáka na krku, nebo jen tak, skrze mě. Konečně se pohnul.
"A ty léky, co jsem vám předepsal?"
"No, já je vysadil. Nedělaly mi dobře."
"A od té doby, co jste je vysadil. Neměl jste deprese?"
"Ne, to fakt ne. Spíš naopak."
"Hm. Tak to ty vaše depresivní stavy opravdu vyvolával ten alkohol."
Jako bych to nevěděl! Nejsem přeci žádnej psychouš. I když jsem si tak často připadal. Dvakrát pokus o sebevraždu… Ale to jen když jsem byl vožralej.
"A co doktor Prokeš?"
No jo, tak já ti to teda řeknu: "Nebyl tam. A nějakej primář mě vyrazil. Asi mu vadilo, že sem přišel o pár minut pozdějš."
Opět můj debilní úsměv a jeho nechápavej pohled.
"No tak já mu tedy zavolám a objednám vás na dnešek. Vyhovuje vám to ve tři?"
Jasně že mi to vyhovuje. Už se ani neodvažuju odporovat. Odcházím s dobrým pocitem. Teď mám pár hodina do další schůzky v Bohnicích.

Příběh alkoholika - Skupinová terapie

26. ledna 2017 v 23:15 | Spacio

Kurva!
Za hodinu musim bejt v Bohnicích! Poprvé jedu na skupinovou terapii. Šíleně se těšim. Jako ve filmu. Uprostřed místnosti židle do kruhu a jedna z nich bude patřit mně! Už jim chci vyprávět, jak sem byl špatnej, a jak jsem se změnil. Mám jim říct o nějaký bitce? No jasně! Ti budou čumět! Jako bych už slyšel doktora Prokeše: "Pánové, představuji vám nového člena našeho kroužku, studenta Fakulty elektrotechnické, Viktora Procházku."
Všichni budou tleskat a aplaudovat, přičemž uslyším štěbetání staříků: "Podívejte na něj, tak mladej a už závislej. Ještě že na to přišel včas."
Jo, ale oni prej nesnáší pozdní příchody. A já doprdele nestíhám!
Nasedám do metra a modlím se, ať už jede. Vedle mě si sedá asi o dva roky starší kluk, v záchvatu smíchu: "Já bych nedošel domu, hihihi. John Lennon s učebnicí filozofie! Hahahaaa….", řve mi do ucha a mě chytaj nervy.
"Kurva vočem to tady meleš?! Přestaň mi řvát do ucha, nebu už ti jednu vrazim!"
Až teď jsem si všiml jeho skleněných očí. Byl vožralej, nebo zfetovanej. Ale zmlknul.
Po zbytečně zdlouhavý cestě konečně dorážim před areál Bohnic. Teď ještě najít pavilon 31. Už je jasný, že to do pěti nestihnu. Hodinky ukazují 17:10. Už se dávno setmělo a já stojím uprostřed bludiště. Cestu mi poradili nějací dva menťáci.
"Já jdu za doktorem Prokešem. Měl jsem přijít na skupinovou terapii."
Mladá, příjemná, a dost ošklivá sestra mi vysvětluje cestu.
"Jo a dneska je tam místo doktora Prokeše primář."
No jo, mě je to jedno. Hlavně ať už mi chystaj kafe. Jdu malou chodbičkou, až narazím na dveře od minitělocvičny. Slušně zaklepu. Nikdo mě nevyzval, abych vešel, tekže jsem samozřejmě vešel. Přesně, jak jsem očekával. Kroužek lidí sedících na židlích. Jenom byli všichni moc mladí. A dokonce se mi zdálo, že jsou většina z nich cigáni.
"Dobrý den. Já jsem měl dnes přijít….Totiž, mluvil jsem s panem Prokešem….Tak jsem tady…."
Všechny pohledy mířili směrem ke dveřím, směrem ke mně. Do trapnýho ticha konečně někdo z hloučku promluvil:
"Nashledanou." Byl to primář. Řekl to chladně, naprosto bez emocí. Rozpačitě jsem se pokusil o úsměv:
"Prosím?"
"Řekl jsem nashledanou! Přijďte zítra. Jestli chcete."
Byl jsem jako omráčený. Nechápavě jsem zakroutil hlavou, ustoupil o krok vzad, zabouchl dveře. Stojím teď před tělocvičnou a přemýšlím, co se to vlastně stalo. HEJ! Vy mi máte pomoct! Ty grázle! Ty že seš doktor? Di do hajzlu, bestie!
Kráčím zpátky po schodech a vidím sestru, která na mě čumí s otevřenou hubou. Přesně vim, na co se chce zeptat. Ani na otázku nečekám a všechno jí stručně popisuju.
"No jo, to je celej on."
Hm, a co já s tim? Vycházim ven a usedám na lavičku naproti vchodu. Všude už je tma, jenom na mě svítí jedna lampa. Svítí na mě a stejně si mě nikdo nevšimne! Cítím se v tu chvíli strašně osamělý, oklamaný. Z očích mi opět tečou slzy, jako ze špatně utaženýho kohoutku u nás v kuchyni. Potřebuju si s někým pokecat. Ale kdo by mohl pochopit, že tady brečim, protože mě nějakej idiot vyhodil z tělocvičny? A stejně tu nikdo není. Telefon! Pokecat s někym, kdo by mě vyslechl. Hm, zavolam, ale až mě přejde záchvat lítosti. Chlapi přeci nebrečí! Kravina…
V metru už je mi jasný, že nikomu volat nebudu. Jdu spát. Všichni okolo se ptají, proč tak brzo. Sem unavenej. Asi do jedný hodiny je na koleji šílenej řev. Přesto si namlouvám, jakej mám klidnej a nerušenej spánek. Hlavně ať dnes spim až do rána! Prosím, dnes žádné absťáky, žádné halucinace!

Ještě na dobrou noc posílám pár lidem do Chomutova sms a vypínám mozek. Zaslouží si to.

Kam dál